Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pěstí

9. 08. 2013 13:21:10
Letní povídka pro VÍKEND MF DNES - Už půl hodiny se Jaromír Procházka převaloval na gauči v obýváku. Ve čtyři ráno znovu zaručeně neusne. „Nemůžeš mě mít ráda, když jsi schopná dát mi pěstí. Taky tě nemám rád,“ poslal smsku svojí ženě. Lomcoval s ním vztek. Připadal si jako školáček. To vážně pořádně přehnala.

Diana Procházková se s rozkoší rozvalila uprostřed postele. Vychutnávala ticho. Vychutnávala prostor. Vychutnávala manželovo zděšení. Překvapení. Neschopnost jakékoliv reakce. Jeho vytřeštěné oči. Rozesmála se na plné kolo. Takhle dobře se dlouho nepobavila. Čtyři ráno. To jí zbývají ještě tři krásné hodiny spánku.

Ať si nemyslí, že s ní bude spát v ložnici. Po tom, co mu udělala. Ani bavit se s ní nebude. Vždycky se ho ptá, co mu je. Dneska se ho neptala. Jako by on něco provedl jí. Jaromír Procházka se rozčíleně posadil. Čtyři ráno. To si mohl myslet. Samozřejmě, že už nezamhouří ani oko.

Diana Procházková se slastně protáhla. Roztáhla záclony a nastavila svoji tvář sluníčku. Osm ráno. Takhle dobře se dlouho nevyspala.

Nabručený Jaromír seděl nad hrnkem třetího kafe. Diana vyprskla smíchy.

Zítra půjde na kafe k sousedce. Zve ho už dlouho. A on blbec nikdy nešel. Diana byla vždycky žárlivá. Když se vedle nich nastěhovala Lucka Koudelková málem zešílela. „Co na ni čumíš, když se promenáduje schválně v plavkách?“ vyjela tehdy na něj. Ne že by se na vnadnou sousedku nepodíval. Jenže v tu chvíli ho zrovna zajímala rozbitá sekačka. „Je přes třicet stupňů, má bejt v kožichu?“ odseknul. Ale dělalo mu to dobře. Že na něj žárlí. Že je sousedka celkem kus. Koudelková. To Dianu pořádně vytočí. Čtyři ráno. Snad konečně zabere.

„Možná jsem to přeci jenom trochu přehnala,“ zašeptala Diana Procházková. Převalovala se v čistě povlečené posteli. Najednou se tam cítila sama. Neměla se ke komu přitulit. Mohla by zajít do obýváku a zašeptat to Jaromírovi do ucha. Čtyři ráno. Poví mu to až u snídaně. Stejně se netulila ráda. Potřebovala prostor. Potřebovala se pořádně vyspat. Snad ještě zabere.

Lucka Koudelková žasla. Namyšlený Procházka stojí vedle ní a srší vtipem. Zrovna když od čtyř nespala. To ten pitomej kohout. Ani se nestačila namalovat. Určitě má kruhy pod očima. „Skoro až do postele jsem dlouho kafe nedostala,“ zasmála se a nahrnula si vlasy do tváře. Aby si nevšimnul, že bez nánosu šminek tak hezká zase není. „To já taky ne,“ zamumlal a nespouštěl oči ze svého domu.

Oči, do kterých se kdysi zamilovala najednou hltaly výstřih jiný ženský. Jakoby nestačilo, že Procházka je alkoholik. Za větu „Jdu na jedno,“ by vraždila. Pak smrdí a chrápe. Nechutně. Parchant. Nesnášela léto. Koudelková v ničem jiným než v plavkách nechodila.

Jaromírovy se roztřásly ruce. Možná kocovinou. Možná zjištěním, že už ho nemiluje. Dřív si říkali: „Pořád mě miluješ?“ „Pořád. Nevyšuměla jsem ani o jedno procento.“ „Já taky ani o jedno procento. Taky tě miluju.“ O kolik procent vyšuměli opravdu? Jaromír asi o dvacet. A Diana? Určitě o sto. Jinak by mu nedala pěstí. Jinak by ztropila Koudelkový šílenou hysterickou scénu. Teď jenom s úsměvem pronesla: „Dobré ráno, Lucko.“ Na něho se ani nepodívala. Jako by byl prašivej.

On ji snad pořád miluje! Po tolika letech? Jak po ní hladově zírá. Jakoby ji viděl poprvé. Co teda lezl sem? „Ještě kafíčko, Jaroušku?“

Jak se před ní čepýřil. Najednou mu nevadí, že je moc hubená? Že bez tuny make-upu vypadá jako mrtvola? No jistě, že ne. Protože je o několik let mladší. Nádhera.

Dolétl k němu závan heřmánku. Diana používala stejný šampon už dvacet let. Miloval její nepoddajné vlasy. Hlavně po ránu. Když se vzbudila rozcuchaná. Vypadala jako malá holka. Když se na něj usmála s dolíčkem v levé tváři. Rozpustilá holka. Pořád. I ve čtyřiceti. Stále stejně krásná. Krásnější. Usmál se na ni. „Neblbni, půjdem domů a dáme si kafe spolu,“ chtěl na ni zavolat. „Radši panáka, Lucinko.“

Zastavila se až v lese. Opřela se o strom. Jak se na tu rajdu usmíval. To byla poslední kapka! Jakoby nestačilo, že trpí jeho věčný popíjení. Jeho opilecký chrápání. Jeho nesnesitelný nálady. To, jak musí mít všechno na svým místě. Jak kvůli tomu věčně otravuje. „Bílý ručníky by měly bejt vedle sebe a barevný osušky zase tady. Ručník a osuška není to samý, je v tom rozdíl, drahoušku,“ parodovala ho. „A jakej asi rozdíl, ty inteligente,“ zakřičela do polí. „Ať ti rovná osušky podle barev Koudelková. A hlavně ať si pořídí špunty do uší a roušku na obličej, jestli se chce ještě někdy vyspat!“

„Mohla to bejt tanečnice, ale já ji zbouchnul. Nikdy mi to nevyčítala. Prej je jí milejší role mámy než Černý labutě, ale možná to říkala jen tak,“ drmolil Jaromír. „To ten dolíček, když se usměje, ten mě dostal.“ Jednou jí dolíček ale zmizel. Když samovolně potratila. Holčička to byla. Málem jí puklo srdce. Málem mu puklo srdce. Držel ji za ruku. Celou noc. Nespali. Jen tupě zírali do stropu. Pak se k němu přestala tulit. Jakoby v ní umřela i láska.

Lucka Koudelková si dala dalšího panáka. Vždycky jí záviděla. Manžela. Jeho lásku. Syna manekýna. Štíhlé dlouhé nohy. Dolíček ve tváři. Smích. To, že vypadá líp než ona. I když je starší. I když váží aspoň o deset kilo víc. Že má v životě štěstí. A ona ne. Tak nespravedlivý.

Myslela na jeho oči. Jak je tehdy uviděla poprvé. Uhrančivě černé jako oči ďábla. Sledoval ji. Tančila na zahradě. U babičky. Pozval ji do letního kina. Držel ji za ruku. Rok na to ji držel za ruku u porodu. Vzali to hopem. Smáli se tomu. „Jsem gay,“ oznámil jim Vojtík za šestnáct let. Nesměle držel za ruku Romana Mišíka. „Myslel jsem, že ho chodíš doučovat,“ hlesnul Jaromír. Diana vyprskla smíchy. Vojtík ji objal. Jaromír s Vojtíkem už nikdy nepromluvil. Pitomec.

„Jenže mě už nemiluje, dala mi pěstí, kvůli chrápání..,“ stěžoval si. „A já už jí taky nemiluju, když je taková.“ Nikdy ho po ránu nepohladí. Dřív to dělala.

Lucka Koudelková se šla namalovat. Vlak si ujet nenechá.

Držel ji za ruku. Viděla ho z auta. Sledovala ho. Tajně. Málem jí puklo srdce. Srdce, pod kterým nosila holčičku. Ale mlčela. Nechápe, jak to dokázala. Kvůli Vojtíkovi. Byl malej. Kvůli miminku. Nezničí rodinu. Kvůli ní. Kvůli mladší, hezčí ženě. Nikdy se k němu už nedokázala přitulit. Při sexu myslela vždycky na ni. Srdce jí puklo. A zabilo miminko. Bolelo to pořád. Někdy plakala.

Koudelková se mu nikdy nelíbila. Má umělý kozy. To pozná. Ne, že by na tom zas tak záleželo. Vždycky se mu líbila Diana. Pořád o ní mluvil. Chlapi se mu smáli. V hospodě. Chlapi mu ji záviděli. Vždycky se mu líbila Vanda Morávková. Nikdy o ní nemluvil. S nikým. Ale to je už pryč. Vyměnil ji za chlast. Utápěl v něm černý svědomí. Utápěl v něm stesk. Po Vojtíkovi. Nikdy mu nezavolá. Nikdy. Bouchnul pěstí do stolu.

Procházka nemá rád psy. Je na ně alergickej. Koudelková má napíchanou hubu. Pozná to. Ne, že by na tom zas tak záleželo. Je hezká. Mladší. Sexy. Svobodná. Vždycky si přála psa. Už odmalička. Vždycky si přála smyslné rty a velký prsa. Už odmalička. Procházka jí to nikdy nedopřál.

„Jdi domů Jaroušku. Na tom sluníčku dostaneš úpal.“ Lucka Koudelková si natáhla starou košili. Už se nemá kvůli komu předvádět. Milovala ho. Od první chvíle, kdy ho uviděla. Kdy se na ni podíval černýma očima. Očima jako ďábel. Byla ztracená. Jenže byl staromódní. Princ na bílým koni. Miloval pořád svoji ženu. Určitě by jí nikdy nezahnul. Určitě by jí nikdy neopustil.

Bušilo mu srdce. Milovala ho od první chvíle. Ty jeho uhrančivý oči. Diana Procházková se přitulila k teplému tělu. Pohladila ho. Láskyplně jí olízl ruku. Konečně ho někdo vysvobodil z útulku. Čtyři ráno. Čeká je nádherný slunečný den. Rozesmála se.

Autor: Simona Votyová | pátek 9.8.2013 13:21 | karma článku: 11.23 | přečteno: 720x

Další články blogera

Simona Votyová

Co by nás měli ve škole naučit, ale nenaučili

Ve škole jsme se toho učili spoustu. Třeba zlomky, odmocniny a mocniny nebo molekulové vzorce a chemické názvy. Ale plno rad, které by se nám opravdu hodily, nám většinou nikdo nedal...

5.5.2017 v 13:44 | Karma článku: 20.91 | Přečteno: 1068 | Diskuse

Simona Votyová

Naučte se být v životě občas kráva

Kráva žije jenom přítomností. Nemá skoro žádné problémy. Zajímá ji jenom tady a teď. Nesžírá se minulostí. Nestrachuje se o budoucnost. Nechce být závodním koněm. Je spokojená s tím, že je prostě kráva.

31.1.2017 v 9:44 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 705 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Robert Brinda

Noční můra houbařů.

Kategorizuji houbaře: Takyhoubař - houbař - pan houbař - mykolog. Pan houbař by měl znát aspoň deset hub jedovatých a nejméně dvacet jedlých. Protože to splňuji, považuji se za pana houbaře. Občs mi ale zvědavost nedá a hledám:

23.9.2017 v 14:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Štěpán Bicera

Liberální Berlín?

V článku MF Dnes "Evropský den D" se píše: "celé své jméno si Tomáš nepřeje zveřejnit... V liberálním a levicově orientovaném Berlíně by přiznání sympatií k AfD, bylo společenskou sebevraždou." Známe to i ze zdejších diskuzí.

23.9.2017 v 13:40 | Karma článku: 13.45 | Přečteno: 127 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak pojmenovat politiky?

Dnes tu máme další kolo naší soutěže o hledání nejpřiléhavějšího pojmenování určitého fenoménu, po atomové elektrárně a sexu přicházejí na řadu naši milí politici. Aby ne, blíží se volby, tak je to téma aktuální

23.9.2017 v 13:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 64 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Vlak přece k trampování vždycky nějak patřil

...jako i vztyčený palec a řeka a kytary a usárny a kamarádi...a dobrodružné chvíle s nepohodlím, které k tomu všemu patřilo docela samozřejmě jako trampovo svobodné dýchání, což k tomu všemu patří dodnes, pokud je tramp srdcař

23.9.2017 v 11:33 | Karma článku: 10.06 | Přečteno: 268 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Winchester model 74 – malorážka proti nacismu

Rychlé tankové divize wehrmachtu drtí Francii. Blitzkrieg ukazuje svou plnou sílu. Francouzská a britská armáda ustupuje k moři. Jádro expedičních sil nakonec uvízne u přístavního města Dunkerk. Vojákům už pomůže jedině zázrak...

23.9.2017 v 10:18 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 341 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 639

Novinářka, sběračka příběhů, spisovatelka. http://www.simonavotyova.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.